Před časem jsem šla po chodníku u frekventované silnice. Docela poklidnou chůzi mi narušily tři slečny, které zrovna přeběhly z druhé strany cesty. Na vteřinu jsem se kvůli nim musela zastavit, tak jsem čekala aspoň pokynutí hlavou na omluvu, že do někoho málem vrazily. Jenže holky nic, byly upřené do výlohy vinárny po mé pravici.
Letmo jsem se tam mrkla a uviděla mladíky. Tohle celé trvalo jen vteřiny, ale co mi utkvělo v hlavě na měsíce, byla věta, kterou pronesla jedna slečna: “A CO KDYŽ MĚ ODMÍTNE!?”
Ta věta mi nešla z hlavy celý den. Co když mě odmítne...?
Její tón hlasu byl nervozní, nesmělý. A co teprve ten strach v očích. Je to ten stejný pocit, jako když jdete poprvé k neznámému člověku, chcete ho oslovit, ale bojíte se?
A ČEHO SE VLASTNĚ REÁLNĚ BOJÍME?
Trapasu, odmítnutí, toho, že ho vidíme poprvé a možná naposled, že už další příležitost na oslovení nebude. Kolik “lásek” vám uteklo jen proto, že jste se báli?
Odkud tento strach pochází? Je objektivní?
Proč máme vždy koule na to radit kamarádům, ale sami jsme “připosraní” udělat první krok?
Pojďme do hloubky, co nám doopravdy brání oslovit toho, kdo se nám líbí?
Nejdříve bych problematiku oslovování rozdělila na dva základní typy. První je oslovení neznámého člověka (na ulici, v baru, v semináři, ve škole, kdekoli). Poté je to oslovení nebo spíše projevení se někomu, koho již delší dobu známe (kamarád, spolužák, kolega, pracovní partner). Ač se nám lehčeji komunikuje s kamarádem, věřte, že odkrytí citů je daleko větší dřina, než v baru někoho pozvat na rande.
Oslovení neznámé osoby.
Následující faktory nám brání, abychom oslovili neznámou osobu:
- Stud. Stydíme se za sebe, přemýšlíme, že bychom se mu nemuseli líbit a tím pádem nás odmítne. Ať to považujete za více či méně povrchní, dáváme na první dojem. Pokud se necítíte dostatečně přitažlivý nebo sexy, tak vám v oslovení neznámé osoby jistě bude bránit stud.
- Ponížení. Pokud jdete oslovit někoho jen na základě toho, že vás fyzicky přitahuje a nic moc o něm nevíte, je tu jistá šance (zvláště pokud je podnapilý), že vás může nějakým způsobem ponížit. Půjdete třeba za někým, kdo je sám na baru, a on vás odmítne. Ale ne slušně (“omlouvám se, nemám zájem”) nebo že něco má - výmluv je mnoho - naopak si vás sjede očima od hlavy až k patě, zasměje se a dodá, že nemá důvod se s vámi bavit nebo jiné nelichotivé ponižující odmítnutí.
- Nedostatek sebevědomí. Mnoho lidí má samo o sobě horší mínění, než o nich mají ostatní (častější je to u žen). A třeba muži-introverti si netroufají jít do konfrontace. Oba tyto případy mají jedno společné, bojí se neúspěchu a odmítnutí.
S tímto vším, tedy studem, obavou z ponížení i nedostatkem sebevědomí, se dá pracovat.
Co je zaručené a nenásilné? Nevrhejte se bezhlavě do oslovování.
Má rada je, dejte na oční kontakt.
Pokud jste někde a někdo se Vám líbí, použijte to nejdůmyslnější - OČI. Zní to jako klišé, ale zamyslete se: když na vás někdo neustále kouká a pozoruje váš pohyb, prostě “to cítíte”. Nemusíte nic udělat, a přeci dokážete navázat kontakt. A pak už je to jednoduché, jestli se i dotyčná osoba za vaším pohledem otáčí a k tomu se na vás ještě usměje, máte zčásti vyhráno. Je to skvělý náznak toho, že jste protějšku něčím také sympatičtí a když jej osobně oslovíte, s velkou pravděpodobností s vámi nebude mít problém komunikovat.
Po čase možná zjistíte, že se k vám nehodí pro partnerský život, ale to nevadí… nový kamarád je super a nacvičili jste si oslovování do budoucna.
Pokud však na váš oční kontakt nereaguje nebo je to dané osobě nepříjemné (nejčastěji to poznáte tak, že se na vás otočí a ušklíbne se, případně se otočí jen párkrát a nereaguje), tak to taky můžete zkusit, ale počítejte s tím, že bude opravdu těžké tuto osobu zaujmout. Klišé typu “jsi mi povědomá” apod. jsou opravdu mimo! Může se taky stát, že dotyčná osoba na váš oční kontakt vůbec nezareaguje, nebo jen se zřejmou nechutí (otočí si židli, abyste jí neviděl do obličeje). Okamžitě toho nechte, byli byste považováni za ubožátka s výrazem týraného štěněte.
A jak je to s oslovením osob, které známe?
Někteří z vás jistě už takovou situaci znají a prožili si ji na vlastní kůži - zakoukání do někoho, koho již delší bohu znáte. O to je to v podstatě těžší, násobí se tak strach z odmítnutí a trapasu.
Zde oční kontakt moc nefunguje, už se znáte a ledacos o sobě víte. Na jednu stranu je to výhoda, protože víte, zda je to člověk, do kterého chcete investovat vlastní čas. Ale na druhou stranu je to člověk, kterého budete potkávat i při případném rozpadu “vztahu” a kterého potkávají i vaši přátelé nebo kolegové. Nevýhoda je, bude-li druhá strana zhrzená a bude vám chtít křivdu vrátit tím, že o vás rozhlásí polopravdy, případně i lži.
Jak můžeme eliminovat škody?
Alfou a omegou je, nevrhat se do vztahu po hlavě. Prvotně o vyvoleném nebo vyvolené vysondujte co nejvíce osobních informací. Jakou má povahu? Kdybychom se rozešli, udělá mi peklo v kolektivu, nebo bude fér? Diskrétností se vám tak nezavřou dveře k jiným, co by za to stáli. Špatná pověst ve firmě může člověka někdy úplně vyautovat.
Jak poznáte, jestli jste kolegovi sympatičtí, nebo je jen slušný?
S dotyčným zkuste ze začátku více komunikovat pod pracovními záminkami. Pokud mu jste nesympatičtí, odpoví jen rutinně. Osoba, která vám nechce pomoci nebo ji ani nezajímá, jak jste se s problémy vypořádali (pokud on neuměl pomoci), o vás prostě zájem nemá, ani se nepokoušejte. Možná časem, až se okolnosti změní, sama dojde s prosbou, ale teď se nevrhejte do žádných akcí.
Co vám hrozí u odmítnutí kolegou?
- Ponížení. Bude citelnější, přeci jen jste v jednom kolektivu. Nepříjemnosti sice po čase pominou, ale připravte se na to, že pocit trapnosti a ponížení hlavně zpočátku bude větší a vaše snaha se mu vyhýbat o to intenzivnější. Horší pak je, když se vyhnout nemůžete (společná třída, kancelář…). Bohužel se nebudete cítit trapně jen hodinu dvě, jako je tomu u seznamování s neznámou osobou. Doba trapnosti je úměrná době myšlení si na člověka krát tři, děleno psychickou újmou z jeho způsobu odmítnutí.
- Sebevědomí. To také utrpí, ale i přesto je dobré dozvědět se, proč s vámi někdo nechce být. Pokud jde o přímého člověka, řekne vám důvod. Že je už zamilovaný do jiné? S tím prostě nic nenaděláte, teď se ho ujala chemie jako vás. POZOR! Ženy mají tendenci utěšovat, pokud jim vyvolený sdělí, že je neopětovaně zamilován. Stávají se jeho vrbou v naději, že ho to přebolí a uvidí, jak jste úžasná. Tímto se zaškatulkujete do pozice “skvělá kamarádka”, ale už nikdy ne potenciální partnerka! Dejte si od toho člověka pohov. Možná časem…
Pokud nebude chtít z důvodu, že prostě vy ne, smiřte se s tím a neužírejte se odmítnutím, přece ani vás všichni nepřitahují.
Má rada závěrem
Stále vám něco v každé z oblasti života hrozí. Když vyjdete na ulici, může vás srazit auto. Napíšete špatný email a přijdete o významné klienty.
Řeknete kamarádovi či kolegovi, že se vám líbí, a on odmítne?
Prostě se nehruťte! Lidé do vašeho života přicházejí a taky z něj odcházejí, za čas vaše trapné momenty na pracovišti vystřídají trapné momenty někoho jiného. ;)
Pokud se Ti článek líbil, sdílejte a nebo si stáhněte část knihy zdarma, ať se dočtete více.
Vaše Zuzka