Předsudky světem vládnou, je to jakýsi nešvar téhle doby. Ještě než se s někým sejdeme na večeři, kávu či jen procházku, tak nějak si ho prolustrujeme. Zkoušíme o něm zjistit, co se dá. Tři hodiny strávíme nad jeho FB, projdeme mu fotky i šest let dozadu, prohlédneme si jeho či její ex, zjistíme záliby, ale koukneme i na zeď, abychom věděli, jaké sdílí příspěvky. Ti sofistikovanější z nás ho ještě projedou googlem a mrknou, zda o něm nebylo již něco napsáno.
Na těchto základech si uděláme jakýsi úsudek o dané osobě.
Pak ještě pár dní napíšeme přes messenger několik zpráv, aby se nám on/ona vybarvili, a pokud projdou tímto, řekněme, filtrem, kdy uznáme, že vizáž je ucházející, fotky přijatelné, příspěvky na zdi zajímavé, jeho/její práce lukrativní, psaní s ním/ní zábavné, tak až potom se s danou osobou sejdeme.
Ale co když nějaká osoba neprojde filtrem?
Fotky nemá z fotoshopu, není objektem obdivuhodné krásy, příspěvků moc nesdílí… Protože mu přijde logičtější, než jen něco stále někam nahrávat, to raději všechno prožít. Co když je to někdo, kdo nepíše o tom, jak moc je ekologie důležitá, jak musíme zachraňovat planetu, ale namísto toho tak koná a nikdy byste ho neviděli s igelitkou, vodu má vždy ve skleněné lahvi. A navíc je psaní s ním komplikované, protože je na druhé straně světa a tam hold wifi pokrytí není tak skvělé, jak u těch, kdo sedí doma a router mají 3m od sebe.
Potom mě napadá jen otázka: Koho si k sobě vybíráme?
Jaký je náš rozhodovací systém, zda někomu vůbec dáme šanci se potkat?
Je to vlastně paradox!
Lidé okolo mě chtějí život plný zážitků, být eko, bio, raw… Čtou o tom, co mohou, nakupují předražené věci ve jménu lepších zítřků. A pokud jejich protějšek není ztělesněním jejich myšlenky, zavrhnou ho.
Pak jsou lidé, kteří to považují za samozřejmé, myslí globálně, jednají lokálně, ale nemají potřebu vše oznamovat veřejně, protože pochopili, že někomu něco vnucovat je hloupost.
Připomíná mi to jednu věc...
Lidé ve skutečnosti nechtějí být bohatí, oni chtějí jen to okolo.
Když se vás zeptám: Co je pro tebe bohatství?
Bohatý jsi přeci, když máš na účtu XY milionů. Ale když se ptám, co je pro koho bohatství, začne to obvykle takto: jel/a bych na dovolenou okolo světa, koupil/a bych si byt, auto, zašel/zašla bych tam či onam, koupil/a si to a ono.
Tyto možnosti jsou jen důsledkem bohatství. Takže lidé nechtějí být bohatí, chtějí mít jen dostatek prostředků pro to, aby si dělali radost.
Takhle je to bohužel někdy i s láskou.
Nemáme u sebe někoho, s kým můžeme mít vše.
Mnohdy u sebe míváme někoho, kdo JEN vytváří iluzi, že máme nebo jednou budeme mít vše.
A to podle mého úsudku nestačí. Vize je fajn, iluze vás ale časem bude jen ničit.
Proto místo hodin u PC strávených hledáním všeho možného o potencionálním partnerovi zkuste být odvážní! Odvážným štěstí přeje, sejděte se osobně a mluvte.
Sice je přímé mluvení považováno za zastaralé, :) ale zkuste to.
